Dva a 20

8. května 2015 v 16:37 | Taya Atsu |  Téma týdne
Každé ráno, bez ohledu na čas,
se budím tak trochu s kocovinou.
Hlavou mi běží, co jsem včera...
co jsem neudělala a měla udělat.
Bolí z toho zuby, ty poslední, co kdy za život vyrostou.
Už jsou skoro venku. Znamená to, že jsem dospělá?

Je mi dva a dvacet.

Před deseti lety, když léto vonělo jako dobrodružství,
která jsem nikdy neměla,
před deseti lety jsem určitě, v nějaký čas, přemýšlela.
Co se mnou bude za těch deset let, dlouhých,
neznámých a neutěšených let.
Kdybych měla možnost tohle svoje naivní já potkat,
co bych jí řekla? Nečekej na překvapení.
Nepřijdou.

Je mi dva a dvacet.

Čekala jsem dlouho, čekat ještě budu,
a co se vlastně změnilo?
Můžu legálně pít alkohol na celém světě,
ale cestování je drahý jako kráva,
tak budu pít jen tady. Rum s kolou,
jako správnej punkáč. Nebo emo?
Poslouchám Fall out boy a říkám si,
nic se vlastně nezměnilo,
za těch deset let. Lízátko jsem vyměnila
za cigaretu.

Je mi dva a dvacet.

Snažím se fungovat, jak to jde,
a neustále si opakuju, že dospělost
neznamená absolutní vhled do všech problémů
světa. Je to předstírání, že si nehrajeme,
že děti jsou něco, nad čím máme navrch.
Vědí snad děti, jak se platí daně? Já ne.

A to je mi dva a dvacet.

Předstírám spolu s ostatními
dospělými.
Vypadám nad věcí, vyrovnaně, spokojeně,
doma, ve svojí posteli, se choulím k plyšové
pandě a pláču nad komiksy.
Dospěláci na baterky,
občas mám chuť zakřičet z plných
plic. Ví někdo, co má vlastně dělat?
Je mi dva a dvacet,

a já vlastně netuším, o čem tohle všechno je.


Dva a 20 je pokus o jakýsi kus nerýmované moderní poezie, která může mladším znít neuvěřitelně hardcore či neuvěřitelně nudně, starším zase, že to přeháním. Sentiment a nostalgie, život studenta, který nedokáže ani studovat.
Prokrastinace, sociální fobie, nedostatek sexuálního života v přesexualizovaném světě, nechuť dělat cokoliv, odmítání, že by se mohlo jednat o depresi, očekávání od všech známých, snění za dne, že zítřek bude lepší... probuď se, musíš vydělávat!
 

Hot & Cute Mike, prokrastinace a zoufalství

22. října 2014 v 15:30 | Taya Atsu |  Výlevy
Rozhodla jsem se, že s sebou budu nosit ceduli. Ceduli s nápisem: "MÁŠ BLINKR!"
Dneska mě, nutno podotknout, že nezávisle na sobě, málem přejela dvě auta, jejichž řidiči zřejmě nemají v čerstvé paměti pravidla silničního provozu z autoškoly. Jeden z nich dokonce telefonoval a kdybych si nepopoběhla, tak mě na tom přechodu přejede (dvacítkou, jen co je pravda, ovšem i tak by to sakra bolelo!). Proč ty malý blikací světýlka nepoužívají? Je to vážně tolik práce? Ne? Ne!

Poslední dobou, takových čtrnáct dní, jsem na tom psychicky nedobře. Neboť dělám stále nějaké věci do školy (čti Snažím se neusnout u čtení Bible, pokud už ji teda čtu, prokrastinuji kde se dá a dělám výborné palačinky), nemám čas na jaksi... osobní rozvoj. Ať už v umělecké sféře, kde jsem v této době chtěla mít již slušnou základnu věcí a kupujících na fléru (haha... ha), nebo ve sféře osobní, čistě citové. Můžu si dovolit být sentimentální a romantická. Jako sexuálně frustrovaný člověk to mám dokonce i zapotřebí. A tak se dostávám k případu Michaelů [majklu:], celé té vztahové situaci a podobně.

Jak asi víte, nebo snad můžete tušit, jsem beznadějný případ romantického ztroskotance, který neměl jakýkoliv milostný tělesný kontakt (specifikovat nebudu, vaše představivost bude jistě dostačující) už... hodně dlouho... wow... vlastně, fakt dlouho... takových pár let to bude... no... tak čtyři roky, abych nepřeháněla... jo, čtyři roky. A s tímto materiálem (tedy se mnou) se asi nedá moc pracovat... jakože reálně. Proto se uchyluji do světa fantazie, neboť mám, ze svých předešlých praktických zkušeností (0, slovy nula) nepřekonatelně dotěrný pocit, že takhle to vlastně má být, že vlastně mě ani nikdo nemůže považovat za někoho, s kým by stálo za to se sbližovat. I tělesně, když už jsme u toho. Proto jsou ony fantazie moje jediná naděje. Moje realita.

V nějakém divném pofiderním testu na internetu jsem se dozvěděla, že je mi duševně 16 let, tím pádem si to aj můžu dovolit. Povím vám o [Majcích].
Chodím s nimi na angličtinu, která se koná každou středu ráno. Jeden z nich, ten první, kterého jsem si všimla, je hot. Hella hot. Je to Hot Mike. Vážně, on je super hella hot. Tmavé vlasy, světle modré oči, beard (*o*) a je very skinny. Mám ráda takové typy, ovšem pro osobu pochybného vzhledu a mírné nadváhy je to nedosažitelný cíl. Tak se na něj jen příležitostně směju (což se mi nedaří, neb na mě nekouká) a argumentuju s ním v angličtině... anglicky. Dnes jsme řešili, co jedí lišky na Islandu. Velice plodná diskuze.
Problémem u Hot Mikea je fakt, že s tím mám ještě jednu přednášku, což je Křesťanství. Nevím, proč tam chodí a nevím, proč s tím tak vyšiluju. Každopádně, tenhle Mike je, pro mé vyplakané oči, naprosto nedostižný živočich.

Druhý Mike je ze začátku nevýrazná postava. Naprosto nevýrazná. Do doby, než jsme spolu měli cosi diskutovat na angličtině. Víte, vzpomněla jsem si při tom na Ouran (na moment, kdy dvojčata zvědavě sundají Haruhi brýle, aby se podívali, jak beznadějně vypadá a zjistili, že je vlastně hrozně pěkný/á). Brýle si sice nesundal, ale je cute. Proto Cute Mike. Dnes jsme se spolu trochu bavili a je čím dál tím víc cute.
A teď co já s tím...

Jelikož se mi život postupně začíná rozpadat na kousíčky a ta hnusná potvora úzkost se je vůbec nesnaží slepit dohromady, jsem zoufalá prakticky ze všeho. Včera večer jsem úspěšně zažehnala něco jako panický záchvat. Nechci tomu tak říkat, ale nevím, jak jinak to pojmenovat. Kvůli tomu, že nechodím na přednášky. Ha. Řeknete si, tak tam choď. Vždyť tam začni chodit, pohoda... ono se to hezky řekne, že. Moc hezky se to řekne, běž tam, nic se přece neděje, žes tam nebyla několik týdnů za sebou. Ne, zvlášť když je to jazyk. Naprosto nový jazyk... achjo.
Nestíhám, naprosto nic nestíhám a ta nejhořčejší věc na tom je, že si za to všechno můžu sama. Z části nemoc, tkerá mě postihla minulý týden, ale z takových debadesáti pěti procent je to všechno moje chyba. Nechodím. Nečtu. Nepíšu... zítra mám například test z věcné znalosti hebrejské bible. Myslíte, že jsem se na to učila? Ha ha ha.

Co mě udržuje při životě? Vědomí, že to všechno jednou skončí. Vědomí, že pokud se vážně zhroutím, vždycky je tu někdo, kdo mě odvede k psychiatrovi. Vědomí, že ne všechno se točí kolem tý pitomý školy, a když vyletím, tak prostě vyletím a nic se s tím nedá dělat. Svět neskončí a já se přestěhuju na Jamajku.

Vylila jsem si své ubohé studentské srdéčko a jdu na tu Bibli. Nebo že bych si prvně udělala oběd?

Tady je obrázek mojí kočky. Jen tak.

Experiment 047

1. září 2014 v 23:48 | Taya Atsu |  Další povídky
Úvodní prohlášení:
Jedná se o experiment. Nepovažujte článek pod perexem za nic víc než článek. Je to jen článek plný slov, která zdánlivě vyprávějí příběh. Nenechte se zmást příběhem, jež zdánlivě nevypráví nic reálného Experiment vám pomůže ukázat cestu ven z reality světa, jaký znáte a jaký ho vnímáte. Každý účastník bude mít z experimentu 047 jiné východisko z jeho reality. Experiment započal ve chvíli, kdy jste začali číst úvodní prohlášení. Nyní máte dvě možnosti:
1) dočtete tento článek do konce a zúčastníte se experimentu. Tím, že článek přečtete slovo od slova, úspěšně ukončíte experiment. Výsledky vám zůstanou neznámy více jak dvacet čtyři hodin. Ani poté se je nedozvíte;
2) vypnete prohlížeč a/nebo článek přestanete číst. Jakmile toto učiníte, automaticky zapíšeme vaši žádost o zrušení experimentu do databáze. Do dvou týdnů vás navšítví pracovník a ukončí experiment. Očekávejte vedlejší účinky tohoto procesu. Mezi vedlejší účinky ukončení experimentu patří: ztráta paměti, halucinace, třes končetin, paralyzující bolest pravého ušního boltce, samovznícení. Pokud se rozhodnete experiment ukončit, neručíme za vaše zdraví a při kontaktu s pojišťovnou prosím uveďte, že jste byli seznámeni s vedlejšími účinky.
Realita neexistuje.
 


Nové OC a socializace

13. srpna 2014 v 22:31 | Taya Atsu |  Výlevy
Dnes, přesně nějak kolem půl jedné odpoledne, jsem se naprosto šokovaně přištihla, jak sleduji High school musical 2. Až kam může zajít lenost, chuť po vymývání mozku a ty šílené chytlavé písničky. Navíc jsem se chtěla podívat, jestli je to vážně tak gay, jak mi prezentuje tumblr. Je. Tak jsem to nechala jet až do konce. Je to stupidní, dětinské a americké. Proč ne, pořád je tam víc POC než v Avengerech.

Člověk si ani neuvědomí, jak ho tumblr zdecimuje, připraví o osobní pohled na svět a naservíruje mu ten svůj. Tedy velmi velmi velmi liberální a naprosto neliberální vůči lidem, jež jsou jen trochu neliberální. A tak jsem se chytla s rodiči, že jsou rasisti. Nedokázala jsem jim to podat z toho správného a jediného pohledu, a tak jsem to vzdala, zalezla si do svého doupěte zkázy (postel) a pokoušela se číst. Ovšem po nedávné zkušenosti s jistým webkomiksem jsem jen tak tak udržela oči na čtečte, a mysl s Viktarionem Greyjoyem v ní. Jakmile jsem dočetla kapitolu, vrhla jsem se na skicák a nakresila si vlastní postavu. Je to exekutor a má super dlouhý stříbrný vlasy. Aneb Vítej zpět, mé patnáctileté já.

Konec prokrastinaci nevyhlašuj na zítřek

7. srpna 2014 v 21:56 | Taya Atsu |  Výlevy
Mám za sebou několik úspěchů, které jsem dnes! dokázala. Protože prokrastinace. Prokrastinace vám sakra může zničit život.

Celé léto se válím v Ledu a ohni, abych pak zjistila, že se mi ani po týdnu nezhojí namožený kotník, protože si pěkně nahřívám šunky v posteli a hýbu se jen v takovém rozmezí, aby mi světlo lampičky dopadalo na obrazovku čtečky. Číst je totiž o hodně jednoduší, než začít zase něco dělat. A že jsem 'něco' nedělala od půlky června. Přesněji od 17. června, kdy jsem měla poslední zkoušku, na kterou jsem se neučila, neb to byl sanskrt a na ten se přece učit nemusím, děkuji pěkně za D. Zbytek června jsem jen chodila do práce a snažila se neprospat celý den do čtyř, kdy jsem se měla chystat do práce. Pak jsem měla menší eskápadu s Rock for People, díky bohům, že je to za mnou. Trocha stresu a slz nikomu neuškodí. Poté, co jsem se dostatečně vybrečela, protože mě celý svět opět naprosto nesnášel, jsem jela domů, kde jsem doteď. Na necelý týden jsem se opět ukázala v Brně na zápis zbrusu nového oboru, ale bylo vedro střídavě bouřky, a v tomhle počasí člověk nikam moc vyrážet nemůže. A tak jsem zase jela domů, kde jsem tedy doteď.

Já vím, jsem si opravdu vědoma toho, že bych měla sakra něco dělat. Chtěla jsem kreslit, ale jakmile vezmu do ruky tužku, vím, že to za nic nebude stát ještě před tím, než to vážně zkusím. Chtěla jsem taky psát, ale... nějak mi docházejí nápady na příběhy, které by nebyly mládeži nepřístupné nebo fantasy. Nebo mládeži nepřístupná fantasy (něco takového jsem už psala, kousek mám snad i tady... ach, krásné to časy, kdy mi stačil jediný film k tomu, aby kapka inspirace vzbouřila oceán představivosti v mojí mysli). Chtěla jsem dodělat tu zatracenou práci do školy (ach ano, ještě do jarního semestru) do konce července, ale... no, je asi dostačující když řeknu, že jsem s ní začala dneska (a málem jsem hned zase přestala, když mi kočka zalehla materiály).
A co že tedy dělám celé ty předlouhé parné týdny? Čtu, spím, jím. Čtu, spím, jím. Spím, jím, spím. Myslím, že jsem za tohle léto přibrala tak pět kilo (a taky se za to tenhle podzim budu zase strašně nesnášet). Takže naprosto nic produktivního...

Co je tohle zase za výlev?

Dnes jsem si dala za úkol tři věci, z nichž jsem splnila doposud jednu a na druhé pracuji právě teď (píšu). Slíbila jsem si, že pokud udělám všechny, dám si za to čokoládu. Žádná tím pádem nebude, musím si počkat do zítřka. Měla bych mít alespoň trochu motivace a disciplíny.

Naštěstí mi tu s tím vším pomáhá moje Joe, která je, nešťastnou náhodou, o dost mazlivější a přítulnější než dřív. No, nebyla to náhoda, ale vlastně dost hloupá blbost. Přiotrávili jste si někdy kočku tím, že jste jí dali něco, co je určeno pro psy? Nikdy nedávejte kočce nic, co je pro psy. Mohlo by ji to zabít. Ta moje naštěstí přežila, ale taky nemusela. To se radši smířím s těma blechama. Přiotrávená kočka lepší než kočka pod drnem.

To znělo krutě, ale nikdo mě z toho nemůže vinit. V nedávné době nám zemřely dvě kočky v rozmezí dvou dnů. Myslím, že si ten černý humor můžu dovolit.

Tak... nový článek do nového (staro/nového) designu. Pokud se přese mne opět nepřevalí vlna prokrastinace, snad něco napíšu i zítra. Třeba o tom, jak jsme málem zabili moji kočku. Nebo jak se umím bavit s dětma, když v sobě mám čtyři jedenáctky. Nebo taky o tom, že ne všichni, o kterých si myslíte, že na vás zapomněli, opravdu zapomněli.

Krásný večer.

Zpráva autorovi

13. července 2014 v 16:48 | Taya Atsu
Jelikož jsem trochu pozměnila design, musela jsem bohužel z menu odstanit Zprávu autorovi, přes kterou mi (překvapivě) opravdu někdo čas od času napsal. Nechci přijít o tento zdroj komunikace, který je na jednu stranu anonymní, na druhou čistě soukromý. Anonymitu bohužel nedodržím, ale část o soukromí tu bude k dispozici.

Pokud tedy máte jakýkoliv dotaz, na naprosto cokoliv (!!!), co se týče funkčnosti blogu, dění zde, na autora a podobně, a nebojíte se, že vaši zprávu uvidí ostatní, napište zde do komentářů. Budu jedině ráda. Nehrňte se všichni.

Pokud nechcete, aby vaši zprávu viděl někdo jiný, můžete použít zprávy přes jiné internetové stránky, pokud jste zaregistovaní na:

A nakonec, jestli by vám ani tohle nestačilo, napište na můj e-mail: kruzitkova.vila@seznam.cz

Naprosto impulzivní

26. března 2014 v 22:44 | Taya Atsu |  Výlevy
Opět jsem zapomněla heslo, ale naštěstí ho tu mám bezpečně uloženo. Jestli mi někdy ukradnete počítač, můžete mi cracknout blog.
Stále sem někdo chodí, což mi přijde přinejmenším jako prapodivnost, neboť sem líná a (neumím česky) nikdo by vlastně neměl důvod navšítit vody mého doupěte. To zní zvláštně, ale snad chápete, co jsem tím jakožto nebásník chtěla říct.
Možná mám depresi, ale spíš je to únava. Nevím ani čím, spím celé dny, a když nespím, tak myslím na to, že bych měla jít spát. Usnu jak mimino a probudí mě jen kočka, která uprostřed noci cupuje na kousky papíry do tiskárny. Připadám si tak moc vyčerpaná, naprosto bez jakékoliv motivace. Jediné, co mě dokáže zvednout z postele, je nutkání na záchod a obrovská tíha poviností a zodpovědnosti, co se týče školy. Vždyť mně už ani to jídlo nějak extra nechutná... dneska jsem do sebe s velkými obtížemi narvala misku špaget. Už nechci.
Možná je to jen tím, že se nudím... jsem znuděný dvacetiletý vysokoškolák střední třídy. Co víc si může společnost přát? Co bych teď mohla dělat, kdyby mi do klína spadl balík peněz... to je poslední dobou velké téma k přemýšlení. Většinou jen ležím v posteli, poslouchám pokojné oddechování všech tvorů v místnosti, zírám do prázdna a představuju si, jak skvělej život bych to vlastně mohla mít. A že bych s tím mohla něco začít dělat, třeba hned druhý den ráno. Jenže ráno, ach jo, to ráno, nejsem schopna vstát z postele, dokud to už není vážně na pováženou... třeba že mi za deset minut jede trolejbus do školy. A neudělám nic. Vlastně nedělám nic. Tak nějak se tu užírám nudou a nedělám nic.
Před chvílí jsem chtěla kreslit, seděla jsem tu jak pecka s otevřeným skicákem, dívala se na tu prázdnou stránku vybízející k nekonečným možnostem a neudělala ani čárku. Vyprchává ze mně něco?
Chci se pokusit alespoň něco napsat. Poslouchám k tomu Monsters and Men, což je velmi (velmi!) uklidňující hudba, při které si vzpomenu na letní podvečer, vůni obilí a prach poletující ve zvláštně nažloutlém světle. Je to jako terapie. Psaní je taky terapie, jen o něco víc zapojuje mozek a nutí k používání jazyka, formulování myšlenek skrze slova a nikoliv obrazy a vjemy. Je to zvláštní.

Jsem sobec?
Jsem. Strašný a nehorázný sobec.
"Co děláš večer?" zeptala se s mírně nakloněnou hlavou, vlasy jí padaly přes ramena jako zlatá řeka.
"Spím," odvětila, našpulila rty v mírném nesouhlasu či zadostiučinení, těžko posoudit.
"Nemyslím v noci," pohodila tím zlatým proudem vlasů a usmála se, myslíce, že je to všechno jen vtip.
"Já vím. Chci spát. Jsem unavená," otočila se a vložila hlavu do dlaní. Působila trochu jako klubíčko plné smutku.
"Nechceš si zajít na víno?" zkusila to ještě jednou.
"Nechci," zaznělo zpod dlaní. Možná plakala, možná to jen předstírala. Zůstala sama se svou hlavou.
Myslela na jaro. Na květy a ptáky vracející se ze zemí, kde bude vždycky větší teplo než tady, na čerstvou trávu pod nohama, na zvláštní modré nebe, které se nevidí jindy než na jaře. Představila si mráčky plující po té zvláštní modré, jak si volně jdou a plují po obloze. Představila si zahradu. A v ní pučící květiny a stromy. Všechno, všechno je to v rozkvětu. Všechno se na ní směje. Všechno je tak hezké, tak milé.
Setřela si z tváře poslední slzy a otevřela oči. Byla sama a nevěděla proč. Možná ji už konečně opustila. Možná už ji tu nikdy neuvidí. Možná konečně bude moci skončit, zabalit to všechno a dát se dál. Dál a dál, kde nebude muset na nikoho brát ohled. Zůstávala tu jen kvůli ní. I když jí bylo řečeno, že tu nikdy nebyla. Všichni ostatní jí to říkali. Ona neexistuje. Ona není skutečná. Ona je... ona je... pryč.
Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Panika.
Prohledala každý kousek pokoje, podívala se do skříně, pod postel, pod stůl, znovu do skříně. Zadívala se klíčovou dírkou na temnou chodbu, ale neviděla nic, nic, vůbec nic.
Kov ji jemně studil do konečků prstů, když se dívala z okna. Pršelo. Byla zima. Vítr ohýbal stromy a pohazoval s kovovými cedulemi, jako by byly z tenkého papíru. Už neplakala. Neměla co. Maminka jí jednou říkala, že si oči vypláče. A až nebude mít co plakat, bude jen tiše sedět. Seděla tedy tiše a neplakala.
Přišli za ní. Divili se, proč je tak tichá, tak klidná, tak odevzdaná. Prvně jim to nechtěla říct, věděla, že z toho budou mít škodolibou radost. Ona ale tušila, tušila že si třeba jen odešla ven... odešla do toho mrazu a větru venku, aby... aby!
Nakonec jim to řekla a oni byli šťastní. Našla další slzy a už nebyla tak tichá. Ne, nechtěla být tichá. Chtěla, aby věděli, že ona truchlí, ona truchlí z celého srdce, protože už ji nikdy neuvidí. A protože měli pravdu.
Ležela a dívala se do nekonečné prázdnoty, kterou skýtá jen strop ložnice v bezhvězdné noci. Nemohla se pohnout. A tak jen ležela...
Jako by viděla něco, co jí zahřálo ten kus ledu u srdce. Jako by měla pocit, že roztává rychlostí nevídanou. Nebyl to jen přelud? Nebyla to jen... viděla to znovu.
Cítila, že může spát. Že opravdu může usnout, s myšlenkou na víno a na tu závěj zlatých vlasů.

Ulevilo se mi, moc a neskutečně. Nehledám v tom smysl, jediný účel toho všechno bylo si ulevit. Účel splněn.

Resumé z minulých měsíců

12. ledna 2014 v 13:41 | Taya Atsu |  Výlevy
Mám se smát či brečet a tak dále? Nebyla jsem tu od srpna, až na to lehounké vánoční připomnění se, že stále ještě žiju a dýchám a obývám s vámi tuhle nádhernou, úžasnou planetu Zemi. Tak nějak totiž nevím, jak začít. Tak nějak totiž nevím, proč mi sakra v lednu začali nějací lidé komentovat články, které jsou staré rok (maximálně dva), a kvůli kterým už ani pes neštěkne. Navíc jsem vážně dlouho nevyplodila žádné skvostné literární či jinak umělecké dílo, z čehož mě chytá úzkost. Je to jako začarovaný kruh... chci psát, ale nevím co. Když už vím co, tak mi to nejde. A čím víc mi to nejde, tím víc chci psát. Ha ha.

Nevím, jak začít. Prvně asi k těm nedávným komentářům... mám jen asi jedno jediné slovo: proč?

Svět a život a běh universa se změnil tak moc za dobu, kterou jsem nevěnovala blogu/doupěti/své studnici emocí a výlevů. Totiž, škola stále stojí a stále do ní chodím. Prožívám vážně divné zkouškové. Mám práci. Mám sociální kontakty s jinými lidmi, než je Šemík a A. Cítím se tak moc socializovaná, že za chvíli možná vybuchnu a všechna ta socializace se rozletí do všech světových stran.
V rámci prokrastinace jsem se tedy rozhodla, velmi vážně a jistě, že napíšu další článek, který nikdo nebude číst. Kdo ví, možná se mi uleví od zkouškového, které zásadně nechápu, od zkoušek, které totálně nestíhám, od lidí, kteří se se mnou, z mně neznámých důvodů, chtějí bavit, a vylít si sem své srdéčko jako dříve.

Wow a jsem zpátky!

22. prosince 2013 v 18:04 | Taya Atsu |  Výlevy
Trochu si připadám, že oprašuji tlustou vrstvu prachu z virtuální blogové klávesnice, ztěžka otvírám dveře do místnosti plné pavučin a vůně zatuchliny je všude kolem mě. Nenapsala jsem článek minimálně od srpna a velice mě to mrzí. Nedokážete si ani představit, co všechno se mezitím stalo v mém jinak nudném stereotypním životě tumblr-usera. Nu což.
Dnes s rodinkou slavíme Vánoce, protože na pravý Štědrý den je mamka v práci. Takže už máme hezky zabalené dárky (to jsem dělala před chvilkou), připravenou žranici a podobně. Prostě tak všechno, co k Vánocům patří.
Z tohohle vám možná dojde, že vážně nejsme na nějaké tradice, dodržování svátků a dat. Navíc spíš slavíme postupný konec zimy než narození někoho, kdo zřejmě ani neexiatoval. Haha.

V prvé řadě si tu musím pořádně zamést, utřít prach a zbavit všech těch pavučin, vyvětrat okna a pustit do doupěte trochu čerstvého vzduchu. Nedá se říct, že bych na blog zapomněla. Spíš jsem neměla... chuť. Ať si.

Přeji krásné Vánoce a brzké době snad i více článků. Posílám nádherné poetické vánoční video. Love love love.


Atsuchi a Fler!

27. srpna 2013 v 22:24 | Taya Atsu |  Postřehy
Tohle tu jen tak nechám ležet...
Úsudek si udělejte sami. Proč sem dávám zrovna tohle? Proč teď? A ať už bude závěr, jaký učiníte, jakýkoliv, bude mi to naprosto jedno. Právě jím svatební koláčky a je mi tak nějak všechno jedno...

Rozhodla jsem se po malém spamování mých přátel na facebooku (které ještě neskončilo, zdaleka ne) spamovat i tady na blogu. Konečně jsem se totiž odhodlala k tomu si založit účet na fler.cz. Jsem chudý student a potřebuju si nějak přivydělat. Jsem si tak na 90 % jistá, že to nikdo nekoupí, ale nemůžete říct, že jsem to nezkusila.

Moje předchozí náušnicové ambice jste si mohli prohlédnout v tomto článku.

Takže tady, můj profil.

Mám tam zatím jen málo věcí... víte, jak zdlouhavý je nahrávat tam zboží? Strašný... -_-"

Takže kdyby se vám něco líbilo, můžete zvesela kupovat. Doufám, že během zítřka se dokopu dát tam zbytek toho, co jsem vytvořila a budu doufat, že to tam nebude viset nadarmo.

Snědla jsem poslední koláček. Takže dobrou noc.

By That Lake 2

24. srpna 2013 v 21:30 | Taya Atsu |  Další povídky
Je mi jasné, že to nikdo nečte. Ale tak... zvykli jsme si. Druhý a poslední.

Sprcha

22. srpna 2013 v 10:41 | Taya Atsu |  BL povídky
Kdy jindy zveřejňovat prasárny než v půl jedenácté dopoledne. Chňá chňá...
Jak jsem již dlouhou dobu říkala, dlouho jsem nenapsala nic, před čím byste si musely držet spodničky, dámy. Ale Klementýn mě dostala, prokopala moji tenkou skořápku obrany, že v češtině už psát nemůžu, protože to přece zní strašně tupě a protože jsem přece přečetla hromadu fanfikcí. Přemluvila mě, abych jí napsala nějaký pěkný nezávazný smut ve sprše. Tak jsem se na to vrhla, s námětem a podobnými věcmi mi pomáhaly tři další holky, jaj. Díky, slečny... věc s čuchem jsem nakonec nepoužila, stejně tak opravář sprch (vážne, Agnes? Opravář sprch?)
18+
Použita explicitní slova.
Počet slov: 1665
Pairing: super-stydlivý-nezkušený uke x super-sexy-zkušený-seme
Raiting: M
Ha! Čtěte a suďte mou nebohou duši


Socializace

21. srpna 2013 v 20:33 | Taya Atsu |  Průzkumy
Nevěřím tomu, že to píšu.

Socializace, jakožto začleňování se do společnosti a navazování společenských vztahů, je jev velmi komplikovaný, náročný a osoba, jež se rozhodne tento proces postoupit, je neuvěřitelným způsobem časově zaneprázdněna a vyčerpána. Většina těchto osob podstupuje proces socializace dobrovolně, ba jej i přímo vyhledává a nedokáže si bez něj představit svůj život. Tito lidé, v obecném významu známí přívlastkem "společenští", ve vědeckých kruzích extroverti (zdroje uvádějí i termín extraverti), se vyznačují nepřekonatelnou touhou po společenském kontaktu s více lidmi, aktivně vyhledávají příležitosti, při kterých se mohou setkat s naprosto cizími osobami. Ačkoliv za hlavní znak extrovertů je pokládána právě schopnost úspěšně se socializovat, není tomu tak. Jak jistě každý, kdo si socializaci vyzkoušel a potkal se s jedním z extrovertů, může dosvědčit, extroverti mají velký repertoár příběhů, vtipných historek, anekdot a vtipných poznámek či připomínek. Jsou, lidově řečeno, nechutně ukecaní.

Na rozdíl od těchto lidí, kterým je socializace naprostou přirozeností, tu jsou ale ti, kteří si buď socializaci nikdy nevyzkoušeli, nebo jí opovrhují, bojí se jí či jim nepřipadá důležitá či vhodná. Některým lidem je socializace přímo zakazována, neboť by mohli své okolí pohoršit natolik, že by všem tento proces znepříjemnili. A jistě víme, že socializace je dost nepříjemná i bez těchto jedinců.
Tento článek by se však měl zabývat právě jedinci, kterým je socializace doporučována extroverty, kteří si bez ní nedokážou představit svůj život, a nechápou, proč se někdo socializovat nechce. Takoví lidé ve společnosti trpí, jsou většinou někde na okraji a hlavně se bojí cokoliv říct, aby se na ně neobrátila většina osazenstva v napjatém očekávání toho, co ten v rohu konečně řekne. Následně tito lidé buď začnou koktat či se zadrhávat, povětšinou zčervenají v lícní oblasti, začnou se jim potit dlaně i jiné partie, a naneštěstí je jim z hlav vygumován všechno, co se možná chystali říct.

Jak se socializovat
Prvním krokem je vždy pozvánka. Nikdo, kdo do toho nejde dobrovolně, se jen tak neobjeví bez pozvání na jakékoliv společenské akci. Někdo ho musí pozvat. Jakmile obdržíte pozvánku, ať už ve formě staromódního papíru nebo vysoce moderního způsobu různých událostí na sociálních sítích, prvně se podívejte, kdo vás pozval. Je-li to někdo, koho jste rok neviděli, nemluvili s ním a ani neudržovali jiný kontakt, je dost dobře možné, že tento člověk pozval všechny své přátele a na vás mu zase tam moc nezáleží. Dobře si rozmyslete, jestli na takovou akci půjdete! Může se stát, že tam nikoho nebudete znát, budete se chtít co nejdříve vrátit domů a neseženete odvoz.

Pozval-li vás někdo, koho dobře znáte nebo jste se s ním nedávno seznámili, je vše v pořádku.
Dalším krokem je pozorně se podívat, o jakou akci se jedná. Jste-li metalový fanoušek, rapový souboj někde v garáži vás asi přímo nenadchne. Vybírejte podle vkusu, ale mějte na paměti, že ne každá akce je dokonalá a musí vám pasovat přímo na tělo.

Pokud sympatizujete s tématem, přečtěte si, kde se událost koná, v kolik hodin apod. Je sice jasné, že pravděpodobně budete mít čas, protože nikam nechodíte, ale takové věci je dobré znát. Zvláště pokud máte mizerný orientační smysl, projeďte si různé mapy, autobusové spoje apod. Radši si všechny potřebné informace napište, protože je dost pravděpodobné, že jste zmatkař.

Dalším důležitým krokem je si zjistit, jací další lidé jsou pozváni, kdo již souhlasí s tím, že přijde a kdo naopak váhá. Je velice dobré, když mezi účastníky najdete alespoň nějakých pět procent (záleží na velikosti akce) lidí, které znáte třeba od vidění, a se kterými se dokážete souvisle bavit. Je velmi důležité, abyste se měli na koho když tak přichytit, když se budete moc nudit, nebo když na vás půjde panický či úzkostný záchvat. Je velmi pravděpodobné, že jste již něco takového zažili.

Pokud vše vyhovuje, přejděte k dalšímu kroku, a to je výběr oblečení či rekvizit. Toto je ponecháno zcela na vaší fantazii a tématu akce. Nesnažte se být příliš extravagantní, abyste nepoutali pozornost. Je velmi pravděpodobné, že by vám to mohlo způsobit panický nebo úzkostný záchvat.
Domluvte se s někým, že se sejdete chvíli před akcí. Získáte trochu klidu a navíc tam nepůjdete sami. Nejlépe si vyberte někoho, kdo je podobně založený jako vy, aby vám ten člověk potom neutekl. Není nic pěkného, když vás tam někdo nechá samotného, a vy můžete dostat panický či úzkostný záchvat.

Těsně před socializací
Zabalte si ke všem nepotřebným věcem, které vždy taháte s sebou, něco na čtení nebo jinou činnost, která vás uklidňuje. Nezapomeňte na kapesníky a lahev vody v případě záchvatu, stejně tak uklidňující léky, jestli nějaké berete. Vezměte si také nějaké malé plyšové zvířátko nebo antistresový balonek. Velice užitečné.

Na samotné akci
Pokud vás dokáže uvolnit alkohol, který je na akci přítomen, dejte si přiměřené množství, abyste rozvázali jazyk. Není-li přítomen, snažte si představit, že ty lidi už nikdy neuvidíte, a že se před nimi vlastně nemusíte stydět.
Najděte si nějaké klidné místo, kam se v případě potřeby budete moci uchýlit.
Zkoušejte se bavit s různými lidmi a nebojte se pronést cokoliv, co vás napadne. Ač to zní neuvěřitelně, introverti mívají nejtrefnější poznámky k dění. Nemusí být tak vtipní jako extroverti, ale když už promluví, nikdo se jim nebude smát proto, že jsou trapní. Protože nejsou.

Choďte všude, kam na akci můžete, a usmívejte se. Pěkný úsměv dělá divy a kamarády. Velmi usnadňuje socializaci a možná vám i vyslouží pozvání na drink.
Nesnažte se opít do němoty! K ničemu to nevede, protože se pak stejně objevíte na sociálních sítích, jak zvracíte do odpadkového koše, a to nikdo nechce vidět. Vy máte jediné štěstí, že vás s velkou pravděpodobností nebude mít kdo označit.

Zajistěte si bezpečný odvoz.
Socializace nemusí být tak hrozná, jak se zdá. Stačí jen vědět, že za přeřek se svět nezboří.


Ach. Sklouzla jsem k návodu. To samo.
Poslední dobou jsem se socializovala až moc. Ale musím vám říct jednu divnou věc. Cítila jsem se líp na punkovym koncertě než na conu. A to je vážně divný...

By That Lake 1

17. srpna 2013 v 10:13 | Taya Atsu |  Další povídky
Rozhodla jsem se po delší době zveřejnit kousek své nepříliš vážně míněné literární tvorby, kterou jsem chvatně poskládala dohromady po zhlédnutí jednoho nejmenovaného filmu. K napsání delší povídky mě většinou inspiruje jiné dílo, naštěstí to bývají právě filmy nebo písničky. Hmm...
Ještě bych k tomu mohla říct jednu věc. V době, kdy se odehrává děj, tedy někdy před druhou světovou válkou, pokud si to správně pamatuju a nevrazila jsem tam něco moderního, by byl tenhle počin zřejmě považován za dekadentí. A druhá věc, světe div se, je to čistě heterosexuální záležitost. Mám sice podezření, že jeden sluha je zainteresován do pána domu, ale... to tu nebudeme rozebírat.
Užijte si věc, hlavní mužská postava je více než podobná Benedictovi.
(nebojte, má to jen dva díly, jako vždy n_n)

Novinky a naušnice

10. srpna 2013 v 17:23 | Taya Atsu |  Postřehy
Připadá mi, že jsem velmi zlá a nezodpovědná osoba, neboť se toho událo tolik, že netuším, kde začít!! *uf uf uf anxiety!!!!*
Dobře... hezky si to rozepíšeme do bodů.

1. Sherlock!!
Viděli jste teaser? Viděli? John s knírkem, který fandom okamžitě pojmenoval Harold. Naopak Lestrade bez vlasů (ne úplně, ale myslím, že jsem už někde viděla fotku plešatýho Grega... krása). A samozřejmě Sherlock, který vypadá tak hrozně zničeně a na všechny překvapivě bafá ze všech možných rohů a koutů a zrcadel! Někde vznikla pomluva, že to nejsou aktuální obrázky ze seriálu, ale nakonec nám to Mark Gatiss vyvrátil a naopak potvrdil, že všechny tyhle scény uvidíme!!! *uncontrolably fangirling*

2. 12. Doctor!!
Musím říct, že jsem už deset minut před osmou seděla u compu, venku pršelo a fučelo, až to trhalo okna z pantů, ale se mnou nic nehnulo. Nenašla jsem funkční odkaz na to, abych se na show dívala online, tak jsem refreshovala tumblr i twitter, skučela u toho jak divá, a nakonec jsem byla... překvapená.
Prvně mě jméno Petera Capaldiho zarazilo. Kdo to je? Toho neznám? Jej, starší než jsme čekali. Kde hrál? Co je zač? Hm????
Nakonec mi zlo dalo všechny potřebné odpovědi a já si ho pomalu jako nového Doctora zamilovala. Je to Skot! Na Zlu jsem nadšeně reblogovala návrh, že by měl mít kilt (kiltů není nikdy dost) a že by mohl mluvit s přízvukem, neboť všichni si moc dobře pamatujeme epizodu, ve které David Tennant přestal předstírat, že je Angličan.
Navíc, A. mi tvrdí, že vypadá jako David Bowie... podle mého se spíš podobá na Hugha Laurieho. Věc názoru.

3. Co-nec!!
Velmi dlouho mě trápil výběr přezdívky, nakonec jsem se odhodlala a použila něco, co mě předtím vůbec nenapadlo. Jestli tam přijdete, řeknu vám ji.
Každopádně máme konečně venku program, teď už jen čekám na anotace k přednáškám, abych věděla, kam jít. Těším se na to jak malý děcko, ale zároveň jsem velmi nervózní. Moc lidí, moc šílenců, moc cosplaye. A. mi řekla, že mám jít za badass Sherlyho, hehe. Nemám kabát...
Rozhodla jsem se zpeněžit své úžasné výtvarné umění a udělala jsem několik naušnic. Jejich fotky najdete na konci článku. Líbí se vám něco z toho? Koupili byste si něco? Jen dělám průzkum trhu... každopádně můžu něco udělat i na objednávku, ale počítejte s tím, že byste si jich museli objednat víc, aby se vám vyplatilo platit poštovný... just sayin'

Vedro... vedro, vedro, vedro, vedro

23. července 2013 v 11:18 | Taya Atsu |  Výlevy
Jakožto emocionálně nevyrovnaná osoba se právě v tuto chvíli nemůžu nacházet v blízkosti Zla, neboť takové množství pěkných mužů po třicítce by mi brzo přivodilo zástavu srdce. Nebo bych se rozpustila pod návalem všeho toho handsome stuff a vedra v pěknou rozplizlou hromádku sádla a potu. Je horko až neskutečný. Dokonce už i v našem vždy studeném baráčku se nemám kam schovat (musela bych si dřepnout na chodbu, ale to by mi nastydly ledviny a byla bych v háji). Tak se radši přesouvám do bezpečnějších vod blogování (což je tu), kde mi nehrozí žádné slintání, pocení z nervozity či čisté nadrženosti... jen klidné bílé okénko, kam můžu vylít všechny tyhle svoje kecy...

Jestli někdy budete číst červenou knihovnu (a mně je jasné, že budete, čtete tenhle blog), ve které bude nevinná dívka v bělostných šatech vlajících jí kolem boků usedat na mýtinu v lese, a s romanticky zasněným výrazem sbírat borůvky, k tomu jí budou zpívat rozliční ptáci, a lesní zvěř bude obdivovat její éterický zjev, ničemu z toho nevěřte. Ničemu. Ani slovu.

Konec zkouškového a tak...

30. června 2013 v 22:52 | Taya Atsu |  Výlevy
Vím, že jsem se dlouhou dobu neozvala, a taky vím, jak strašně moc vám chybím. A já vím, že tu někde jste, paznehti, schováváte se ve virtuálních vodách za virtuálními skalisky, číháte, a nedáte o sobě vědět ani fň. Ale já vás vidím, a tímto vám mávám do těch vašich virtuálních skrýší.

Největším traumatem posledních dní nebylo to, jestli mě přijali na psychologii (opět ne... možná je v tom karma, možná moje holá prachsprostá tupá lenost a donebevolající debilita), jako tomu bylo v minulém roce, ale spíš to, jestli umím počítat.

Totiž... abyste se dostali do dalšího ročníku, musíte mít BUĎ v každém semestru MINIMÁLNĚ 20 kreditů, nebo ve dvou za sebou následujících semestrech 45 DOHROMADY. To jsem si myslela, když jsem si minulý semestr zapisovala předměty a počítala jsem, že jooo, těch 19 mi bude stačit. S více a více dny v kalendáři mě přemáhala čím dál tím větší nejistota a doslova mě sžírala myšlenka na to, že platí oba ty předpoklady. Naštěstí (a tohle si možná vydobyla ona karma, která mi přilila štěstí sem a upila mi u TSP) mi vážně stačil pouze druhý předpoklad. Takže jdu do dalšího ročníku s pouhými 45 kredity a budu doufat, že to přežiju. Další rok jazykovědy. Další rok naprosto šílených matfyzáků hrajících si na společenskovědní instituci, nebo naopak češtinářů, kteří mají neochvějný dojem, že jsou matfyzáci. Buddha nechť mi žehná ze své další reinkarnace.

Jsem nadšena ze své poslední (a jediné, to bude rekord) práce za tento rok, což bylo srovnání gramatik dvou jazyků. Dělala jsem to na poslední chvíli (you don't say!) a v posteli, přesně jako maturitní práci, a docela se mi to povedlo. Dostala jsem krásné malé P (pass n_n) a mohla jsem si nadšeně podat žádost o přijetí do dalšího semestru. To se událo hezky předevčírem, poslední dva dny jen spím a, překvapivě, nežeru. Je mi jaksi divno tělesně.

Každopádně zjišťuji, že tento měsíc rozhodně není měsícem dobrých zpráv. Na druhou stranu já, všemi známý pesimista, zůstávám pozitivní, až na jisté duševní výkyvy, o nichž ví více pouze A. a já se o nich nehodlám zmiňovat (má to co do činění se sebevědomím a psychoterapií). Takže, i když se nám tu děje spousta nepěkných či snad i smutných věcí, já jsem stále v klidu a pozitivně naladěna. Ježiš, musím lízt lidem na nervy.

Zítra jdu k zubaři. Myslete na mě v dobrém.

Začala jsem sledovat Hannibala. Já vám nevím, celé Zlo je z něj na větvi, A. má kvůli tomu feels (hannigram je u ní něco jako u mě johnlock. Zjišťuji, že je to pro nás taková krásná paralela, neboť mě nezaujal Mads a jí zase Benedict) a poslouchá Mansona a kreslí psycho věci s jeleny a parožím a vůbec. Zatím jsem tomu nějak nepropadla, ale dám tomu šanci. Taky jsem si myslela, že Benedict je divně vypadající mimozemšťan s ještě divnějším jménem (a světe div se, on vážně je, ehehehe).

Tímto jsem vyčerpala svoje psací schopnosti na tento den, buď budu sledovat doctora nebo hannibala, nebo budu zahloubaně hrát solitaire a přemýšlet o věcech budoucích. Dobrou noc

gif posledních dní... i'm not sorry

Heading home

22. června 2013 v 10:53 | Taya Atsu |  Výlevy
Zkoušeli jste si někdy psát s někým, jehož jazyk sice neovládáte, ale celkem slušně mu rozumíte?
Píšu si na Zlu s Polkou. Ona píše polsky, já česky. Je to sranda... občas to proložíme nějakou anglickou větou, neboť anglicky se snažíme umět obě dvě. Hehe.
(Pro představu, je to tahle skvělá žena.)

Navíc, jakožto potencionální jazykovědec bych měla umět polsky alespoň pasivně. Že bych si zakoupila nějakou učebnici pro samouky a vážně se to naučila pořádně? Přeci jen, u našich východních sousedů mám nejméně čtvrtinu rodiny, takže znát jazyk je takové... pokračování rodu. No ne? Stejně je to vtipný jazyk...

Dneska jedu domů, na dlouhé dva měsíce. Brigádu zřejmě nemám, což mě štve, neboť se nechci celý prázdniny jen válet a žrát jako minulej rok. Výsledky z přijímaček taky ještě nevím. A stále mi zbývá napsat tu práci... pokusím se o to zítra. Už jsem udělala většinu tabulek, teď mi zbývá jen čistý text. Brr... a pak bude zkouškové za mnou, všechno bude za mnou, a já se budu moct konečně pořádně vyspat. Nerušeně, dlouho... sladce.

Dala bych si dortík.

Včera jsem psala jakousi teplou (doslova) věc, která mě napadla v šalině, ale pak jsme šly s A. ven, protože v pokoji bylo nedýchatelno, pily jsme víno, rozpršelo se, a moje inspirace v podobě vedra byla ta tam. Dostala jsem se do bodu, kdy nedokážu psát porno jen tak. Jsem na tom ještě dobře, hehe.

A. mi píše Johnlock! Odkaz na part 1 je hned na začátku... jaj jaj jaj!!!!! OwO

Za chvíli by měli přijet naši. Odvezou mě hezky domů, ale prvně je tu na chvilku potýrám a potáhnu je pěšky do města. Jsem krutá. A. stále spí, musím ji vzbudit, ale nemám na to srdce... ona spinká tak pěkně... proto teď taky sedím v kuchyni, kde poslouchám, jak mají kluci nahoře zaplý rádio... naštěstí už jen to rádio, před chvílí něco řešili a V. hrozně křičí... uf... je tu vedro, tak mají otevřené dveře.

Páni, TT je kocovina... že bych opět na světlo světa přitáhla Atsu a jeho neumění pít? Hehehe

Gif těchto dní... look at my bby n_n

Bananas... bananas are cool

8. června 2013 v 14:39 | Taya Atsu |  Výlevy
Benny mi říká "Běž se učit, zlato," a já na to "Kotě, vrať se zpátky do postele."

Kdybych alespoň částečně neaspirovala na kvalitní blog, tahle jedna jediná věta by dala dohromady skvělý článek.

Proč vždycky, když se rozhodnu napsat nějaký děsivě neoduševnělý článek, začne pršet? Jako vážně, tohle už není vtipný.

Zužitkovala jsem tři přezrálé banány (aby mě A. v neděli nezaškrtila za to, že jsem je tam nechala uhnít), umixovala jsem je s mlíkem a byla jsem tak líná, že jsem to ani nepřelila do sklenice. Ňamka.

Všimli jste si někdy, jak divně vypadá velké psaní ň?
Tentokrát mě nemučí fonologie (za E!!!!! Jsem nejlepší, jsem skvělá dokonalá!! Ha!), ani sanskrt (a teď se podržte... A! Jakože pravé vysokoškolské A), ani Dějiny jazykovědy (což je D, což je také dokonalé a geniální), ale syntax. Stále se uklidňuji tím, že je to moje poslední zkouška, a pak mě čeká už jen napsání jakési... práce... věci... čehosi.
Ano, mám toho tak málo, a přitom vyšiluju, jako bych dělala státnice. No, čím míň toho mám, tín línější osobou se stávám. Kdybych měla za celý semestr jen jeden předmět, je naprosto jasné, že za celé ty tři měsíce bych ani nehnula prstem. Možná bych ani nevstala z postele. Nikdy. A nakonec bych to udělala za E a děkovala bohům. Jsem ztělesnění lenosti.

Jestli mi bude z těch banánů zle... mají takovou divnou příchuť... nu což... už jsem vypila půlku, tu druhou nenechám jen tak ladem.

Zjišťuji, že nedokážu napsat fanfikci. Jakkoliv jsem se tomu poslední roky bránila, včera jsem si sedla, psala a pak jsem se umlátila smíchy. Protože... ne. Prostě ne. Vzdala jsem to a za stálého pochichtávání jsem se pustila do dalších věcí na fanfiction.net. Je ze mě čtenář a ne autor, tomu se říká plot twist.

Každopádně, fanfikce jsou jedna věc, originální tvorba druhá.
Poslala jsem jednu naprosto heterosexuální povídku betovi (betě), která se mi zatím ještě neozvala, takže vám to sem nemůžu postnout. Stejně mám pocit, že osazenstvo čtoucí moje povídky už je dávno nahrazeno osazenstvem majícím tumblr a shipujícím Johnlock.
Ano, myslím, že mám opravdu beta-readera. Nabídli se mi hned tři lidi (ano, Šemíku, vím, že tu nejsi), což jsem popravdě naprosto nečekala. Kdo by taky čekal, že najde kompetentního betu na facebooku?! o_O
Až mi to zkoukne a zkritizuje, koupím jí čokoládu. Doufám, že není alergická na čokoládu... nejsi alergická na čokoládu?

Kdysi, snad v nějakém dalším výlevu, jsem vám sem dávala maličký úryvek jedné další věci, bylo to cosi s perským kobercem. Chcete víc? Mně je jasný, že chcete víc, vy prasáci... pod perexem n_n


Kam dál